Do včerejška.
Z toho, že za 8 hodin napadlo 40 centimetrů nového sněhu, si každý lehce spočítá, že ten sníh musel poměrně hustě přicestovat shora dolů a zasypat všechno, co mu stálo v cestě. Parkoviště s auty se proměnilo v bílou mírně zvlněnou krajinu. Venkovni schody dočista zmizely a zůstala jenom jakási šikmá rampa.
Kolo si opravdu venku nenechávejte. Nemuseli byste ho ráno najít.
Na chodnících neúnavně cestáři odhrnovali čerstvý sníh a hromadili ho do obrovských kopců. Veškeré čáry, šipky a přechody na silnicích zcela zmizely a auta jezdila po udusané bílé vrstvě ledu a sněhu. Na sto metrů už bylo v zorném poli tolik vloček, že to dělalo z normálního výhledu to, co vidíte v televizi po odpojení antény. Občas kolem mě prosvištěl nějaký šílený Fin na kole a ztratil se v mlze a vánici. Na stromech se dělaly neuvěřitelné koule sněhu poměrně často se odtrhávající a bombardující nevinné chodce. Taky jsem několikrát dostal přímý zásah a s pocitem, že mi někdo hodil na hlavu pytel písku jsem se stromům raději vyhýbal. A nejlepší byl přijíždějící vlak. Protože koleje nebyly ve sněhu vidět, zjevil se zčistajasna v bílé mlze a vířil kolem sebe oblaka sněhu jako v dobách parních lokomotiv tak, že mu bylo vidět jenom čelní masku. Tomu se ve Finsku říká SATAA LUNTA.
Tak už víte, co se vozí po Helsinkách v náklaďácích?
Žádné komentáře:
Okomentovat