Made in Fazer

Už vás někdo někdy postavil před stůl plný té nejlepší čokolády, co se vyrábí na sever od Brna, se slovy: "Můžeš sníst, co chceš a můžeš tady být jak dlouho vydržíš." ?

Naše exkurze do Fazeru začala v podnikové kantýně. Už tam jsem pochopil, že celá továrna je sama sobě velkou reklamou. Stoly měly pod sklem bonbóny, v rozích na kovových miskách byly rozložené sušenky, sloupy měly pod vrstou skla nasypané sladkosti tak, že vypadaly jako veliké zásobníky cukrovinek a prodavačka svým sladkým úsměvem nabízela několik barevných dortů a čokoládu. Dokonce i na stěnách byly motivy z obalů známých dobrot. Taková koncentrace glukózy není snad ani v Nohavicově cukrářské bossanově.

Během promítání instruktážního filmu (měl nás seznámit s historií a současnými plány společnosti stejně jako se způsobem výroby čokolády) nám rozdali lízátka a poté nás odvedli zpátky do šatny, kde jsme si museli nechat všechno včetně hodinek a náušnic.

Před samotnou prohlídkou útrob továrny jsme vyfasovali bílé oblečky, návleky a čepice na vlasy. Vypadali jsme jako zájezd šmoulů. Průvodci si nás rozdělili na malé skupinky a za okamžik už nás vedli tam, kde se ty všechny dobroty dělají. Nejdříve přišla na řadu odlívárna čokoládových bonbónů. Jely po pásech v širokých řadách a jeden pracovník kontroloval nějakým snímačem jejich tvar a rozměry. Zatímco v jiných továrnách je prach většinou všudypřítomným zlem, tady byl prach čistě čokoládový a krásně voňavý. Na zemi byly občas rozšlápnuté bonbóny a kontejnéry, krabice na odpadky a různé nádoby podél stěn byly plné čokolád. Podívali jsme se zvenku na obrovskou nádrž na čokoládovou hmotu (která se prý nemusí čistit ... fuj) a v další místnosti se to už balilo. Nikdy jsem předtím neviděl lítat tyčinky Geisha tak rychle. Byl to vlastně takový geishomet, co nastřeloval zabalené tyčinky do zásobníku, který je pomocí mechanických chapadel balil do velkých krabic a potom ještě do větších kartonů. Všude kolem se válely odložené (asi vadné) výrobky. Ukázali nám ještě pár věcí a potom nás pustili k ochutnávkovému stolu. Bylo tam opravdu všechno a bylo toho hodně. Takticky nám nedali nic k pití, takže dřív než bych mohl skolabovat s přecpaným žaludkem, jsem skončil s pusou slepenou čokoládovou hmotou. Ale po třech tabulkách čokolády najednou musí být špatně asi každému i tak. Měl jsem docela štěstí, že jsem se nedostal až k novému výrobku "chilli čokoládě", která je prý opravdu hnusná. Ve vedlejší místnosti byly ještě bonbóny, ale to už jsem si vzal jen se zdvořilosti několik pralinek. Teda ... myslel jsem si, že alkohol pomůže rozustit všechno, co se mi v žaludku nastřádalo, ale prý to byla jenom esence.

Konečně nás pustili i do podnikové prodejny, kde jsme si za mírně sníženou cenu mohli nakoupit i takové úlety jako čokoládová velikonoční vajíčka v opravdové skořápce. Při odchodu samozřejmě rozdávali dárkové tašky plné výrobků, které se asi špatně prodávají. To jsem zjistil asi za dva dny, kdy jsem se pokoušel sníst nějaké gumové bonbóny z té tašky. Když prozradím, že nejlepší z nich byly (odporně) slané salmiaky, řeknu tím asi všechno o jejich kvalitě a vcelku přímočaré cestě do koše na smetí.