DEN 1: Jsme rychlejší než běžící pes.
Ale je nutno podotknouti, že ten pes za sebou táhl sáně s posádkou a že vlastně ani tak moc neběžel. Vyběhli jsme z Kannelmäki a vydali se na sever. Měli jsme co dělat, aby nás vedle po cestě nepředbíhaly stařenky s hůlkama. Výlet nám překazila až dálnice, ale to už byl stejně čas se otočit. Cestou zpátky Tiina ohnula hůlku do překrásného dekorativního tvaru. Naštěstí jsme ji narovnali tak, že už nevypadá jako preclík, ale jen jako přerostlý bumerang. Nepřál bych vám tu bolest v tříslech, jakou jsem zažíval další den.
Technická přestávka zvaná "strhávání jehličí přilepeného na vrstvu vosku"
DEN 2: Dvě vrstvy vosku kloužou ještě míň než jedna.
Tentokrát jsme se svezli autobusem do divočiny. Central park nás přivítal s otevřeou náručí a hlubokým lesem jsme vyrazili pro změnu na jih. Finští důchodci se od posledně poučili a k hůlkám si pořídili i běžky. To je nefér, když kolem vás prosviští sedmdesátiletý dědula v teplákách nebo babička s šátkem a síťovkou s nákupem z Lídlu. Česká vytrvalost se však nezapře, a tak jsme se soumrakem vyjeli z lesa a s úžasem zjistili, že stojíme přímo v centru pod olympijským stadiónem kousek od slavné Hádanky. Druhý den mě nebolela třísla, ale celé nohy.
DEN 3: Jsme rychlejší než finští důchodci.
Central parkem na sever to zní rozhodně dobrodružněji. Hlavně proto, že nás tam nemůže zastavit centrum města nebo moře (teda může ... ale to už bychom měli v patách norské celníky). Drželi jsme statečně krok s finskými důchodci a dokonce jsme některé i předjeli. Plánovaný přejezd dálnice jsme minuli jenom asi o 5 kilometrů, což nás stálo přechod malbného Kannelmäki s běžkami na ramenou. Nohy už nebolí, zato se mi na nich objevily nějaké nové svaly, o kterých jsme se v biologii určitě neučili.
Žádné komentáře:
Okomentovat