On

Tak jsem ho včera konečně viděl. Nějak podvědomě mi ve městě, kde to v přístavech voní rybinou, šplouchá tam voda na molu a houpou se lodičky (teda teď v zimě to s tím šploucháním a houpáním zase takové není), něco chybělo. Přistoupil takhle do autobusu a na první pohled vypadal jako houmlesák. Ale na druhý pohled ... to byl ON. Stokrát vypraná bunda deštěm a slanou vodou s vybledlým znakem a s kotvou na rukávu, gumové boty skoro až ke kolenům a houpavá chůze mě mohly přesvědčit už dávno, ale tohle by pořád ještě mohl být houmlesák. Měl šedé strniště vousů a vrásčité ruce, legrační špinavou čepičku nasazenou našikmo na hlavě a ten alkohol netáhl tak z jeho dechu jako z celé postavy. To, co mě přesvědčilo, byly jeho oči. Nikde žádné známky beznaděje, zklamání nebo strachu, nikde ani stopy po štěstí, smůle nebo víře v lepší zítřek ... nic, jenom nekonečné šedomodré dálky, které si na západě podávají ruku s východem. A přestože to, co měl na sobě, by ani po důkladné dezinfekci a trojím vyprání nevydražili za víc než deset eur, věděl jsem najednou, že to je nejbohatší člověk v celém autobuse.