I.
V dávných dobách, kdy ještě Země byla ostrov uprostřed nekonečného oceánu, žil na ní slavný hrdina Väinämöinen. Mnoho let chodil křížem krážem a byl smutný, protože všude byly jenom holé skály a pusté kopce. Přemýšlel, kdo by mu mohl pomoci. Vzpomněl si na Pellervoinena, který se jako malý kluk jmenoval Sampsa. „Ano, ten jediný umí zasadit stromy, keře a ostatní zelěň, aby tady bylo veseleji. Prosím, Pellervoinene, pomoz mi.“ Pellervoinen ho slyšel, souhlasil a dal se do práce. Rozséval semínka v každém koutu Země, sázel lesy, louky, háje. Jedle sázel na horách a borovice na vrcholcích kopců, mnoho keřů v každém údolí, břízy v bažinách. V kypré zemi sázel olše, v tvrdé zemi zase duby, lípy v nížinách, v mokřadech vrby. Na paloucích sázel jasany, na břehu řeky habry a jalovce na vysočině. Brzy ze země vyrostly první výhonky a všechno se zazelenalo. Väinämöinen s radostí pozoroval všechny ty proměny, ale dub nevyrostl. Strom, který měl být nejkrásnější, vysoký až k nebesům, tvrdě spal schovaný v žaludu. Väinämöinen čekal ještě tři dny a tři noci, ale dub pořád nerostl. Vydal se tedy hrdina hledat pomoc. Na louce u moře uviděl víly, sekat trávu, hrabat ji a rovnat seno do snopů. Požádal je o radu a víly mu rády pomohly. Z moře vystoupil obr Tursas, vzal všechno seno, co bylo na louce, stiskl jej v dlani tak silně, až vyšlehl k nebi plamen. Potom nasypal popel na zem, přikryl ho listím a opatrně zasadil žalud. Zanedlouho na tom místě začal růst dub. Byl to opravdu největší a nejmocnější strom na světě.
II.
Jenomže dub pořád rostl a košatěl. Jeho koruna dosahovala až k nebi a jeho větve zanedlouho zakryly slunce, měsíc a hvězdy. Ptáci přestali zpívat, všude byla tma a smutek. To se Väinämöinenovi nelíbilo a začal přemýšlet, jak by se velkého stromu zbavil. „Copak se nenajde žádný hrdina dost silný, aby pokácel ten mocný dub? Prosím, Kapee, matko moří, propůjč mi svou moc. Dej mi sílu vodních živlů, abych mohl vyvrátit zlý strom z kořenů.“ A z vody vystoupil mužíček o nic větší než lidský palec. Měl měděnou helmu, rukavice boty i pásek. Jeho košile byla také měděné barvy a za pasem měl zastrčenou měděnou sekyrku. „Kdo jsi, človíčku“, ptal se Väinämöinen „že si myslíš, že setneš tak velký strom? Vždyť nejsi větší než lidský palec, než sobí kopýtko. Nemáš dost síly, abys porazil ten dub a usekal sto jeho větví, tady najdeš jedině smrt.“ „Já jsem skutečně hrdina, který přišel porazit mocný dub a usekat sto jeho větví svou měděnou sekyrou.“, odpověděl človíček a v okamžiku vyrostl do nevídané výšky, jeho silná ramena se rozprostírala od východu k západu a jeho vousy mu sahaly až ke kolenům. A začal měděný hrdina brousit svou obrovskou sekeru. Když byla dost ostrá, stoupl si ke stromu a rozmáchl se. První ránou zasekl hluboko do mocného kmene. Druhou ránou přesekl strom. Když jeho sekera dopadla potřetí, vyletěly jiskry do nebe. Když sekl počtvrté, rozletěl se mocný dub na stovky kousků a země se zatřásla. Daleko na východ padl mocný kmen, daleko na západ jeho koruna, listí na jih a větve na sever. Kdo najde jeho větve, získá věčné blaho, kdo najde jeho korunu, získá kouzelnou moc, kdo najde všechny jeho listy, bude šťastný napořád. Tisíce třísek se rozspaly po krajině, některé odnesl vítr a jiné odnesly mořské proudy. Ty třísky posbírala jedna moudrá víla a vyrobila z nich kouzelné šípy pro mocného válečníka, ale to je jiný příběh.
III.
Tak se zase po dlouhé době na obloze objevilo slunce, měsíc a hvězdy. Lesy se zazelenaly, ptáci začali zpívat, na loukách vykvetly zlaté květy. Ale nikde nerostl ječmen. Vydal se tedy Väinämöinen do světa hledat semínka ječmene. Až daleko na severu v písku na břehu moře objevil šest zlatých zrníček. Schoval je do kožené brašny a pospíchal zasadit ječmen ke břehům kalevských vod. „Stůj.“, ozval se hlas z výšky „Obilí ti nevyroste, když neobděláš půdu, nepokácíš stromy a nespálíš jejich větve na popel.“ Väinämöinen se zamyslel, vzal si sekeru a pokácel v lese všechny stromy, jenom břízu nechal stát. Najednou se z nebe snesl posvátný orel a ptal se: „Proč jsi nechal břízu, hrdino, když jsi kácel stromy ?“ „Nechal jsem stát břízu, aby na ní mohli odpočívat ptáci jako ty, orle, dokonce i já si rád sednu k jejimu kmeni.“ „Dobře jsi se rozhodnul.“, odpověděl orel, zamával křídly a z nebe se snesl plamen, který spálil všechny pokácené stromy na popel, jenom břízu nechal stát. Potom vzal Väinämöinen semínka ječmene a když je zaséval, říkal si pro sebe: „Zasévám zde zrníčka ječmene do obdělané půdy, do popela z větví stromů. Ať z něj vyrostou bohaté a zlaté klasy. Volám tebe, větře z jihu, dopřej vláhu mému poli, přines déšť.“ A stalo se, že ho uslyšel sám velký Ukko, otec nebes, vládce větrů. Přivolal mráček ze západu, mráček z východu, jeden ze severu a jeden z jihu, všechny je spojil v jeden velký dešťový mrak a poslal po jižním větru k Väinämöinenovi. Tak z blahodárného deště a úrodné půdy vyrostlo první obilí.
Žádné komentáře:
Okomentovat