Nuuksio

Včera jsme se byli projít do národního parku Nuuksio. Radana tam dělala dva roky průvodce, tak mi hned poradila ať se dívám po masožravých rosnatkách. Rosnatky jsem neviděl, ale stejně tam bylo krásně.

Po krátkém pochodu v docela blátivém terénu jsme dorazili na tábořiště. Bylo tam ohniště a kousek po cestě bouda s nařezanými poleny na topení. Niina (obr. dole) měla sekyru, tak jsme se spolu s kanadským studentem Jasonem vrhli na dřevo. Před boudou stál okovaný špalek s velkým trnem na horní straně. Jason nám popsal, jak se na tom dá naštípat dřevo: postavíte jedno poleno na trn a druhým do něj boucháte, než se vám rozštípne. Zajímavý nápad, ale tohle bych opravdu zkoušel jen v největší nouzi a s dobře vybavenou lékárničkou. Maje sekeru, zvolili jsme raději tradiční metodu. Rád jsem přenechal celou show našemu kanadskému dřevorubci, který ještě barvitě popisoval různé techniky kácení stromů a štípání dřeva. Bohužel po několika marných pokusech, kdy se mu nepovedlo rozpůlit jediné poleno, musel přijít na řadu český zálesák. Pochvalné výkřiky jsem komentoval, že u nás to dělám každou chvíli, což možná vyznělo jako že v ČR si ještě každý topí doma dřevem. Důležitý byl výsledek ...

... a tady na obrázku už Jason rozdělává oheň. Ještě jsem mu prozradil, že březová kůra hoří opravdu dobře a to byl už úplně spokojený.

Naše průvodkyně Niina (vpravo) a Anna (vlevo) se svým srbským přítelem zatím vybalili plný batoh jídla na stůl. No co ... ostrouhal jsem si klacek, vzal si párek (makkara je to finsky), nařezal na něm ozdobné tvary a jal se opékat.

Finové opékají párky celé, nenařezané a jí je přímo z klacku bez chleba. Španělé párky vůbec neopékají, protože prý nemají dřevo a švýcar nabodl na klacek banán naplněný švýcarskou čokoládou. Kanaďan začal opékat pěnové bonbóny (marshmellows nebo jak se to píše - všichni ví, o co jde, že ?) a němka strčila párek do housky s plátkem sýra a začala s ten svůj "cheesburger" pěkně restovat nad ohněm (samozřejmě houska shořela dřív než se párek uvnitř vůbec zahřál). Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Uvařili jsme si čaj a naše sličné průvodkyně nás seznámily s dalším zajímavým finským zvykem; že je prý dobré na zahřátí, když si nalijete džus do horké vody; a hned to předvedly. To jsem samozřejmě musel zkusit. Bohužel mě nikdo nevaroval, že pod pojmem džus se myslel ovocný sirup, takže jsem si vyrobil něco strašně sladkého a horkého.

Cestou zpátky se mi Jason svěřil, že opravdu netuší, kde Česká Republika leží. Jediné, co znal byl český hokejový tým.

A nakonec ho to pořádně zmohlo.

Když jsem se vracel (v pozadí známé Kannentalo) parkovala u nás na kolejích armáda. Tak nevím, co kdo zase provedl.