Porvoo

Jsem ve Finsku už téměř šest měsíců a první návštěva mi přijela až předevčírem. Uznávám, že zima v Helsinkách není zrovna to, co by si každý představoval jako ideální dovolenou v ceně, za kterou byste se dostali třeba na týden do Austrálie, ale přece jenom ... vždyť je tady tak krásně. Samou raodstí jsem si dokonce uklidil a sehnal drouhou postel do pokoje, nabil kartu na autobusy a naplánoval výlet do Porvoo. Kdo že mi to vlastně přijel?

Má milovaná sestra přeci. Ale to už jsme v Porvoo, druhém nejstarším městě ve Finsku. (Pro pořádek ... expedice byla v našem osvědčeném složení: Tiina, Zuzka, Tomáš a já s Ivou, rozšířená o maďarské zálohy Davida a Editu) Ve městě je slavná čokoládovna a místní firemní prodej bonbńů mohl směle konkurovat Fazeru v Helsinkách (mimo jiné tam byla krmítka se vzorky zdarma, od kterých nás mohli jenom těžko odtrhnout) Porvoo má krásné dřevěné centrum a takové domečky jako na fotce můžete v různých barvách vidět všude okolo.

Když nás omrzely dřevostavby, vrhli jsme se na muzeum. To mělo zavřeno, proto jsme následovali šipky až ke katedrále. Pod rádoby gotické klenby nám ale také nebylo přáno nahlédnout a cedule "Silence, please. Funeral." nám to moc neulehčila. Tak jsme šli na řeku.

A to myslím doslova. Edit na fotce demosntruje, že finské řeky se ještě i koncem března používají jako čilá dopravní komunikace jednostopých, dvoustopých i dvounohých vozidel.

A jak jinak než z řeky bych si mohl vyfotit překrásné domečky na pobřeží ...

 

... nebo sněžný skútr pod mostem? Porvoo je ale poměrně malé město, takže za chvilku nás bylo možné vidět procházet druhé kolo po historickém centru. Tentokrát jsme meli větší štěstí. Muzeum už otevřelo. Když jsme si přečetli, že je vstupné 5 eur, otočili jsme se k muzeu zády. Chudí studenti z ČR se přeci bez kultury obejdou. A jak to řešili chudí maďarští studentí? David se přišel drze zeptat na slevu a když mu paní řekla, něco ve smyslu, že slevu dostanou jenom studenti finské historie, nechal ji ještě chvíli topit ve vlastní špatné angličtině a potom ji vítězoslavně podal jedno euro s výrazem, že si zbytek může nechat. Následovalo rozražení dveří muzea a výkřik přes celé náměstí: "Dneska je to jenom za euro!". Když se paní nahrnulo k okénku dalších šest studentů finské historie s hrstí eurocentů v každé ruce, rezignovala doopravdy. Mimochodem tato extra slevněná vstupenka platila také do muzea Alberta Edelfelda naproti. No ... kdybychom ty Maďary s sebou neměli, tak nevím.

Katedrála byla napodruhé už také přístupná, jenom jedna slečna přišla vyměnit cedulku "Silence, please. Funeral." za "Silence, please. Wedding". My jsme si zatím vyfotili například kazatelnu s holubicí a přesýpacími hodinami. Slečna přesunula k varhanám a podivnými zvuky se nás pokoušela vyhnat ven. Zuzka založila ruce a řekla: "A just ne. Zůstaneme tady." Kvílivé zvuky rozladěných píšťal by však dostaly ven asi i hluchého. Když jsme katedrálu konečně opustili, nahrnuli se svadebčané jako na povel dovnitř. Jedna paní s plnou taškou bonboniér před námi upadla a všechno rozsypala. Podívala se na nás a na kostel, prohlásila: "To je znamení." a dala nám velikánský balík skořicových karamel. To se může stát opravdu jen ve Finsku. Jižněji vás kolemjdoucí maximálně oberou.

David a Edit věděli v každém okamžiku, kde jsme. Měli totiž mapu a nebáli se ji použít. My jsme zatím uvažovali o založení Č.A.S.B. (České asociace spontánního bloudění).

Na mé naléhání jsme si zašli až na staré nádraží. Vlaky zde jezdí jenom v létě, takže skutečně nevím, na co Tiina a David čekají. Ale když ono tam bylo tak krásně ... sluníčko ... vůně dřeva ... zasněžené staré vagónky ... no řekněte, neposadili byste se na tu lavičku vedle nich?