První den

(vlastně to mělo být pondělí, ale to jsem ještě neměl internet)

Dnešek se zapíše do dějin jako datum, kdy v České Republice nezůstala jediná silnice celá. A skutečně jsme cestou do Prahy velice poctivě vychutnávali každé zúžení a jako třešínka na dortu byla objížďka dálnice přes centrum Jihlavy. Lidé v autobuse ČSA postupně měnili barvy a hypnotizovali hodiny u řidiče. Nejdříve odpadl let do Vídně, potom do Budapešti a dokonce i finská sekce měla namále. Naštěstí jsem s vyplazeným jazykem naházel svých sto kilo zavazadel na váhu včas. Při prolézání rámem jsem se škodolibě usmál, když jsem si uvědomil, že mám kovové všechno od knoflíků na košili přes přezku na opasku po sponky na pohorkách. Aspoň se slečna s ručním detektorem nenudila.

... tady na začínají konečně ty sprosťárny, které si přála Zuzka v minulém příspěvku, takže hned jednu přidám. Na letišti stála s cedulí sličná finka. Představila se jako Satu a dala mi svůj telefon, klíče od pokoje a nabitou kartu na autobus. (ale po vzoru Douglase Adamse a jeho nezapomenutelného díla prozradím pointu hned na začátku, abych předešel případnému infarktu na straně čtenáře způsobeného příliš napínavým příběhem ... finka je šťastně vdaná a má dvě děti) Díky Satu a její perfektní angličtině jsem napotřetí rozuměl všemu. Dovedla mě domů, nakreslila mi plánek okolí se zastávkami a dala si se mnou rande druhý den ve škole. Potil jsem se celou cestu hned z několika důvodů

1. kvůli limitované váze zavazadel v letadle jsem měl všechno oblečení na sobě
2. v Helsinkách bylo patnáct nad nulou a do toho pražilo slunce
3. nemohl jsem přeci nechat nést křehkou dívku můj stokilový lodní kufr
4. styděl jsem se, že neumím ani pořádně říct, že ji vůbec nerozumím :o)

Pokoj mám veliký, plný nějakého podivného nábytku, stolů, židlí a křesel, skříní a poliček, lamp ... kuchyňku mi vybavili vařičem, troubou, ledničkou a mražákem. Ale naštěstí na to všechno kuchyňské vybavení nejsem sám, z vedlejších dveří se vynořil metr a půl vysoký španělský strojař a z těch dalších dva a půl metru vysoký německý architekt. Vypadáme dohromady jako nějací cirkusáci.

... takže se těším na zítřek ... to snad budu mít internet a pověsím tam dnešní veselou zprávu